Jdi na obsah Jdi na menu
 


Winston Churchill

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (30. listopadu 1874 zámek Blenheim, Woodstock24. ledna 1965 Londýn) byl britský politik, premiér Spojeného království v letech 19401945. Také spisovatel (Nobelova cena za literaturu 1953), historik, žurnalista, voják a zákonodárce. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století.

Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonard Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce Lorda Randolph Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmení Churchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston SpenceVelká válka

Patřil také k hlavním tvůrcům koncepce vylodění v Gallipoli na Dardanelách, která nakonec znamenala v období první světové války jeho pád. Turecko, spojenec Německa a Rakousko-Uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad (Konstantinopol) leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní. Srbsko se stále ještě drželo, Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil – komplexní vedení války.

Tehdejší ministr války Kitchener (vedl už zmiňovanou expedici do Súdánu, jíž se Churchill též účastnil) však plánu příliš nedůvěřoval. 18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách. Bylo nutné okamžitě začít s invazí, ale přišel rozkaz, že se má čekat na armádu. Ta sice byla 25. dubna vysazena a vytvořila předmostí, ale dál se již nedostala, protože Turci se zatím zkonsolidovali. Dorazily jejich posily a v polovině května bylo jasné, že Churchillův plán padl (viz též bitva o Gallipoli). Zbývalo pouze vést zákopovou válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda i loďstvo se nakonec stáhly, odstoupil Churchillův vrchní admirál Fischer a v Británii se schylovalo k vládní krizi. Vše se však stalo kvůli nerozhodnosti tehdejší vlády, která nedala Churchillovi volnou ruku. Vládní krize vyvrcholila. Konzervativci dali vládě premiéra Asquitha ultimátum – buď koalice nebo hlasování o důvěře. Premiér souhlasil s koalicí, což znamenalo mimo jiné odstoupení Churchilla, který byl pro konzervativce neúnosný, jednak jako zrádce strany a jednak kvůli nevydařené operaci v Dardanelách. Byl odvolán 18. května 1915.

V listopadu 1915 odešel také z funkce kancléře lancasterského vévodství a nastoupil jako reaktivovaný důstojník v hodnosti major do armády. Odcestoval do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. Již v květnu roku 1916 se ale Churchill vrátil do Dolní sněmovny, když padla vláda premiéra Asquitha a do čela se dostal David Lloyd George. Ale ani ten nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože konzervativci v čele s Bonarem Lawem se tomu bránili. V roce 1917 vstoupily Spojené státy do války, zuřila nejtěžší ponorková válka, probíhaly boje ve Francii, ale ničeho z toho se Churchill neúčastnil.

16. července 1917 nový premiér povolal Churchilla do vlády a nabídl mu buď ministerstvo pro výrobu válečného materiálu nebo nově vytvořené ministerstvo letectví. Churchill si vybral ministerstvo pro výrobu válečného materiálu a následujícího dne bylo zveřejněno jeho jmenování.

V letech 19171922 Churchill opět zastával významné úřady. V období po říjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk (tvrdě, že bolševismus „musí být zadušen ještě v kolébce“) a uzavření separátního míru. V roce 1918 proběhly v Británii nové volby a Lloyd George opět zvítězil. Tentokrát se Churchill stal ministrem války (tento úřad zastával od poloviny ledna 1919) a v roce 1921 byl jmenován ministrem kolonií a v této funkci byl také jedním ze signatářů Anglo-Irské smlouvy v roce 1921, která dala vzniknout Irské republice. V roce 1922 začala hospodářská krize a v krizi se ocitla vlivem vnitřních sporů i liberální strana. V této atmosféře padla Lloyd Georgova vláda a v nových volbách prohrála. Churchill tak přišel nejen o místo ministra, ale, protože prohrál i ve svém okrsku v Dundee, i o místo poslance v parlamentu (a shodou okolností ve stejné době i o apendix).

 Meziválečné období

V roce 1923 znovu neúspěšně kandidoval za liberály v Leicesteru. V roce 1924 byl zvolen v Eppingu jako „konstitualista“ již za podpory konzervativní strany a v listopadu usedl do křesla ministra financí, kde setrval pět let. V roce 1925 se stal znovu členem konzervativní strany. V té době došlo v Británii ke dvěma významným událostem. Totiž v roce 1925 se vrátila ke zlatému standardu a o rok později vypukla generální stávka. Souvislosti jsou zřejmé. Návrat ke zlatému standardu znamenal znehodnocení libry šterlinku, což mělo katastrofální následky pro britskou exportní politiku. V důsledku toho došlo k prudkému poklesu mezd a generální stávce. Tento nešťastný krok (který později Churchill označil za nejhorší rozhodnutí své kariéry) dokonce okomentoval Maynard Keynes ve studii The Economic Consequences of Mr. Churchill. V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Odtud Churchill odešel v roce 1930, protože nesouhlasil s ústupkovou politikou vůči Indii. Když pak konzervativci v roce 1931 vyhráli volby, nenabídli mu ve vládě žádné místo a tak zůstal pouze řadovým poslancem. Žil na svém venkovském sídle v Chartwellu v Kentu. V této době se stal známým hlavně kvůli svým projevům v parlamentu, oponujícím vstřícné politice vlády vůči Indii a její snaze získat nezávislost. Nebyl osloven ani když bylo v Británii zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany v roce 1936. Nedostalo se na něj ani v roce 1937, kdy odešel premiér Baldwin a ministerským předsedou se stal Neville Chamberlain.

Od této výměny na postu premiéra byla patrna v britské zahraniční politice jistá změna. Baldwin se setkání s Hitlerem vyhýbal, zatím co Chamberlain k němu poslal již na podzim roku 1937 svého pozdějšího ministra zahraničí lorda Halifaxe, aby se dověděl více o Hitlerových cílech. Churchill se stal vůdcem opozice ve vládní straně. Úměrně s tím, jak rostla moc Německa rostl i Churchillův odpor.

V roli válečného ministerského předsedy

1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie do války. Následujícího dne se Winston Churchill stal opět prvním lordem admirality. Během tzv. Podivné války se ukázal být jedním z nejaktivnějších ministrů, kdy jediná výrazná aktivita probíhala na moři. Churchill obhajoval preventivní obsazení Narviku, norského neutrálního přístavu, odkud byla vyvážena železná ruda (surovina, kterou Německo nutně potřebovalo a nedostávalo se mu jí) a švédské Kiruny, v jejíž blízkosti ležely doly na železnou rudu. Chamberlain a zbytek kabinetu s touto akcí nesouhlasili, a tak byla odložena až do doby německé invaze do Norska, která byla i přes britské snahy úspěšná. V květnu 1940 se stal Winston Churchill ministerským předsedou (rozhodovalo se mezi ním a lordem Halifaxem) a 13. května pronesl ve sněmovně známý projev „o krvi, dřině, potu a slzách“.

Co se týče Churchillova politické činnosti, lze 2. světovou válku rozdělit do tří etap. První trvala od května 1940 do prosince 1941, kdy Británie stála osamocena proti Německu a Itálii. Spojené státy ještě do války nevstoupily, Sovětský svaz uzavřel Pakt o neútočení a ostatní státy již stály mimo hru.

Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé odsunul do pozadí prominentní politiky appeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce tak, aby mohl vést válku a přitom rozhodovat o všem důležitém. Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie (okamžitě dal svému příteli baronu Beaverbrookovi na starosti leteckou produkci; byla to Beaverbrookova zásluha, že během letecké bitvy byla Británie schopna vzdorovat německým náletům) a konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci, která v této fázi měla podobu vysílání amerických lodí přes Atlantik a zásobování Británie životně důležitými materiály.

Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, a Winston Churchill – konference v Káhiře, listopad 1943
Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, a Winston Churchill – konference v Káhiře, listopad 1943

Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla moc úspěšná. Japonci dobyli rychle Malajsko i Barmu, Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobrúk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát (sir Stafford Cripps), ale Churchill svou pozici nakonec dokázal obhájit. V roce 1941 vznikla aliance spojenců (USA, SSSR, Velká Británie), v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo střední Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směru Terst – Vídeň – Praha. To však nenalezlo podporu ani u Stalina ani u Roosevelta. Ve třetí etapě (prosinec 1942 – červen 1945) byl nucen tento plán opustit, avšak bylo to pro něj období velkých vítězství.

Churchill se také zúčastnil konferencí, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Týkalo se to především konferencí v Teheránu, Jaltě a Potsdamu, kde se Churchill snažil “hrát partii” se Stalinem za slabé podpory Roosvelta. Obzvláště spornou se stala hranice mezi Polskem a Sovětským Svazem a Polskem a Německem. Tato dohoda o posunutí hranic byla po válce vnímána jako zrada na polské exilové vládě v Londýně, která s ní nikdy nesouhlasila. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi těmito národy, bylo vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní. Zároveň mělo být i odsunuto německé obyvatelstvo směrem na západ.

Některé z jeho rozhodnutí a činů jsou dodnes považované za kontroverzní. Týká se to jeho indiferentního postoje vůči bengálskému hladomoru v roce 1943, který si vyžádal životy nejméně 2,5 milionů lidí. Churchill také podporoval bombardování Drážďan krátce před koncem války. Drážďany byly především civilním cílem, bylo zde shromážděno velké množství uprchlíků z východní Evropy a je diskutabilní, jestli jejich zničení mělo strategickou hodnotu.(Jejich vybombardování nicméně pomohlo sovětské armádě k rychlejšímu postupu.)

Přes svou důležitou úlohu během druhé světové války, měl Churchill na britské politické scéně mnoho nepřátel. Jeho popularitu nezvýšily ani výroky, které znevažovaly myšlenku veřejné zdravotní péče či zlepšení standardů všeobecného vzdělání masové populace. Navíc mezi obyvatelstvem pořád existovaly vzpomínky na chyby konzervativních vlád ve 30. letech. Toto byly důvody, proč těsně po skončení války v červnu 1945 konzervativní strana a Churchill jako její vůdce prohráli všeobecné volby.

 Po válce

Zdálo se, že sedmdesátiletý Churchill ve vysoké politice skončil, ale on již od roku 1946 pracoval na svém návratu. Odmítl nabízený titul vévody (čímž by se dostal do Horní sněmovny) a zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel (například známý Fultonský projev, kde uvedl do veřejného povědomí původně Goebbelsův pojem železná opona) a psal (např. šestidílnou historii 2. světové války, za kterou dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu). Byl také vřelým stoupencem evropské integrace a jedna ze tří hlavních budov Evropské unie v Bruselu nese jeho jméno. Bylo Churchillovou nemalou zásluhou, že Francie získala stálé místo v Radě bezpečnosti OSN (tak mohla další evropská mocnost vyvažovat stálé místo SSSR).

Churchillova socha v Londýně
Churchillova socha v Londýně

 Znovu v sedle 19511955

Do velké politiky se Winston Churchill vrátil ještě jednou, a to v roce 1951 jako předseda konzervativní strany, která ve volbách získala těsnou většinu v parlamentu. Churchill i přes doléhající stáří a zdravotní problémy (v roce 1949 prodělal záchvat mrtvice) během tohoto volebního období obnovil přátelské vztahy s USA a zapojil se do vytváření „nové Evropy“. Jeho hlavním zájmem se stala (vzhledem k vývoji událostí a množství mezinárodních krizí i musela stát) zahraniční politika. Na počátku 50. let musel řešit íránskou krizi vzniklou znárodněním anglo-iránské naftové společnosti vládou Muhammada Mossadeka v roce 1951. O rok později došlo kvůli pozemkové reformě v Keni k povstání (Povstání Mau Mau), které přerostlo v občanskou válku. V Malajsii se vystupňovalo povstání, které zde proti britské nadvládě vypuklo již v roce 1948. Stejně jako v Keni Churchill preferoval vojenský zásah, ale i tak bylo jasné, že britské koloniální panství v Asii a v Africe se blíží svému konci.(V roce 1957 se Malajsie stala nezávislým státem.) V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice, 27. června odešel na dovolenou a v roce 1954 již bylo jasné, že Churchill na svůj úřad fyzicky nestačí a proto 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra. Na jeho místo nastoupil Anthony Eden, o kterém se to jakožto o zvláštním protégé Churchilla dlouho předpokládalo.

 Poslední dny

Churchill trávil velkou část svého času v Chartvellu (jeho venkovský dům a místo, kam se po celý život uchyloval k odpočinku) a na jihu Francie. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, ale přestože mu bylo již 88 let, se ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, po kterém se již nevzpamatoval. Zemřel o devět dní později, 24. ledna 1965 v Londýně. Jeho tělo bylo po tři dny vystaveno ve Westminstru, pohřben byl v katedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny od smrti polního maršála lorda Robetrse z Kandaharu v roce 1914. Jeho pohřeb 30. ledna se zároveň stal přehlídkou světových politických osobností, překonanou až pohřbem papeže Jana Pavla II. v roce 2005. Bylo Churchillovým přáním být pohřben v Bladonu, blízko Woodstocku, který nebyl příliš vzdálen od místa jeho narození Blenheimu.r Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor.